tvořit • šířit • živit
ŽIVA ŽENA

ŽIVA ŽENA

TVOŘIT. ŠÍŘIT. ŽIVIT.

Jsem Živa. Slovanská předchůdkyně Evy, která ještě neznala vinu. Živa – bohyně Matka, která ve svém těle a duši nosí mnoho, co má být zrozeno. Potřebuju tvořit blízko u Země, abych byla plodná, skutečná a živá. Tvořit, šířit, živit, to je mé poslání.

Kreativní projev v nejširším slova smyslu je pro mě způsob seberealizace a možnost převést do hmotného světa a nabídnout k sdílení to, co považuji v životě za svůj úkol – vnitřní rozvoj, vztah k Zemi, léčení ženství, jiné formy učení a odkrývání moudrosti domorodých kultur.

03-wild woman-1378-917

Na počátku bylo slovo. Slovo, jež bylo od dětství mým nejlepším přítelem a důvěrníkem. Ve svých denících hovořila jsem sama se sebou, abych pochopila a pospojovala svůj vnitřní obsah a mohla se posunout.

Přerušení kontinuity mého dosavadního života několikaroční cestou do zahraničí zapříčinilo nutnost širšího způsobu vyjádření. Pod australským nebem se náhle kontury slov začaly rozmazávat až jsem přešla do obrazu, který dovoloval mnohem větší míru abstraktnosti a překračoval hranice jazyků. Žila jsem zcela odlišný druh života, než jsem byla doposud zvyklá, blízko u Země, s hmotnými statky stlačenými na minimum. Propouštěla jsem se z minulých identit. Ponořila se. Tvořila. Nechala mluvit obrazy. Četla v nich své nitro, šplhala po pupeční šňůře k počátku příčin, ohmatávala stěny dělohy a objevovala v sobě Ženu.


Ukázka z připravovaného klipu k tanci „Poselství o počátku“

 Velmi brzy jsem pochopila, že to, co dělám, překračuje definici toho, jak jsem dosud chápala umění. Přestala mě zajímat optika celé evropské tradice přísně hledící z vydobyté minulosti, analyzující a soudící podle vymezených norem estetický rozměr díla. Před aboriginskými obrazy jsem začala přemýšlet nad posvátností uměleckého procesu, propojováním se tvorbou se sebou, se zemí a s předky, překračování individuality tvůrce a kolektivní význam (jako ochrana, udržování kontinuity, léčení, neverbální komunikace). Ptala jsem se: co vlastně tvoří? Já nebo je tu cosi nadindividuálního? Při tvorbě zanikám ve své individualizované podobě. Propojuju se s kolektivním podvědomím lidstva, se silami, které nejsou verbalizovatelné. Při tvorbě se léčím k sobě.

Čím více se otvírám v malování, tím víc se ve mně probouzí a rozvíjí i všechny ostatní způsoby tvůrčího projevu. Mé tělo se roztančilo, začala jsem hrát na flétnu a objevovat možnosti svého hlasu nejen v řeči a zpěvu, ale i ve zvucích. To vše bez předem určených pravidel, beze snahy se něco učit (když intuice dostane prostor v tvorbě, přirozeně přebírá vedení i v jiných oblastech života).


Dcera moře a Síla předků

Trvalo mi mnoho měsíců, než jsem se cele vzdala myšlenky pokračovat v započaté cestě kulturního antropologa. Jakkoli považuji studium odlišných (zejména kmenových) kultur za významné, vím teď, že bych se dobrovolně uzamkla do vězení z jednostranné práce mysli. S rukama od hlíny pochopila jsem, že se potřebuji rozvíjet vyrovnaně ve všech rovinách – fyzické, emoční, mentální i duchovní.

Byla jsem trhačkou plodů, pečovatelkou o zvířata i děti, dobrovolnou učitelkou i stavitelkou, prodavačkou v antikvariátu i redaktorkou, kuchařkou i galeristkou – mnoho z toho v jiných zemích.  Neptám se už rozumu (říká: studuj, abys něčím byla), kudy mám jít. Jsou formy učení daleko přesahující rozumové aktivity. Ta správná otázka je: kam mne vede Srdce?

Jsem básnířka rozesněných nocí a vypravěčka od ohňů. Jsem malířka prchlavosti i toho pradávného. Jsem tanečnice, co vypráví svým tělem příběhy vzkříšeného ženství. Stále se utvrzuju v tom, abych nezvolila cestu pohodlí a přijatelnosti. Abych se nepodvolila síle davu. Abych nezavrhla masku lehkovážného blázna a naivky a místo toho ji nesla s hrdostí a láskou, protože pod ní může žít Skutečná žena s nevyhaslýma očima a vírou ve všechny sny, které hodinu po hodině, den za dnem, rok za rokem, znovu zasévá v různých podobách a pak sbírá, co vyrostlo.

evca